Co je a není lesní školka?

Naše průvodkyně a jedna ze spoluzakladatelek Sedmikvítku, Petra Vaňková, napsala moc pěkný článek pro Zpravodaj Mníšku pod Brdy. Přejeme příjemné čtení.

Když jsme před šesti lety (my tři ženy) zakládaly Rodinné centrum Essentia, které bude provozovat kromě příměstských táborů hlavně lesní školku (dnes lesní klub), nevěděly jsme, jestli má v našem malém městě tento typ alternativního vzdělávání nějakou budoucnost a jestli o něj vůbec bude zájem.

Po pěti a půl letech po otevření vrátek prvním "školkáčům" se ukazuje, že to byla trefa do černého. A nejen kvůli možnosti dětí být a vzdělávat se v přírodě, v reálném prostředí, ale také kvůli komunitě velmi zajímavých a inspirativních rodičů, která se za ty roky kolem nás vytvořila. Z toho mám velkou radost. Během roku se setkáváme na pravidelných slavnostech, v zimě spolu jezdíme na hory a v létě na vodu. Jsou z nás kamarádi, kteří se rádi potkávají i mimo školku.

Ale zpátky k lesnímu klubu. Letos před prázdninami našich 9 předškoláků podstoupilo "přechodový rituál" do nové životní etapy. Přešli Brdy z Řevnic až do Sedmikvítku a my jsme je vypustili do světa. Rozprchli se porůznu. Někteří chodí do nedaleké Lipky nebo jezdí do Trnky, jiní dali přednost větší škole v Mníšku a v Dobříši, nebo jezdí ještě dál, do pražské SCIO školy a Da Vinci v Dolních Břežanech.

Předškoláky teď vystřídaly nové, mladší děti, které se s pobytem v lesní školce a jejími pravidly teprve seznamují. Aby to pro ně bylo snadnější, dostaly svého patrona (zkušenějšího kamaráda), který jim pomáhá v nelehkých začátcích. Někteří nováčci už mají zkušenosti z jiných školek, ale přece jen, u nás je to hodně jiné. Zázemí jurty využíváme jen v chladnějších měsících, a to jen na oběd a odpočinek. Jinak se všechny aktivity odehrávají v zahradě a v okolní přírodě. Prozkoumáváme blízký les, objevujeme kouzlo Skalky a za ty roky už máme několik svých míst, která jsme si společně pojmenovali. Když našim dětem řeknete Lesní hřiště, Hnízdo, Totem, Pavoučí most, vědí přesně, kam se půjde. Obratnosti a vytrvalosti se učíme také na Černolických skalách, v zimě na lezecké stěně. Proměňujeme se v herce a hrajeme divadlo. Tvoříme a vyrábíme. Pravidelně navštěvujeme babičky a dědečky v kytínském (nově snad i v mníšeckém) Domově seniorů, kde pečeme, vyrábíme, zpíváme a vzájemně se tak obohacujeme. Často nakupujeme a vaříme na ohni. Jezdíme hromadnou dopravou. Zkrátka zažíváme život, jaký opravdu je. V lesním klubu nemáme téměř žádné hračky. Nepotřebujeme je. Příroda je tak rozmanitá, že nám dá všechno, co ke svým hrám potřebujeme. A že se u toho občas pořádně zašpiníme? To je teprve ta pravá hra.

A jaký rozdíl mezi "kamennou" školkou a tou lesní vnímám já?

Kromě toho, že se téměř veškerý čas odehrává v přírodě, odehrává se také v srdcích lidí, kteří ji tvoří. Protože tuhle práci musíme dělat srdcem. Je to životní styl a poslání.

Leccos máme s kamennou školkou společné: také tvoříme měsíční vzdělávací plány, máme pedagogickou koncepci, každý den se s většími dětmi věnujeme předškolní přípravě, neustále se vzděláváme, absolvujeme pravidelné supervize a poskytujeme si zpětnou vazbu. Co je ale jiné, že umožňujeme dětem více volné hry, která je pro jejich rozvoj tolik důležitá. Protože děti potřebují každý den svobodný prostor a čas si hrát. Každé jinak. Svobodná hra učí děti právě to, co v daném okamžiku potřebují.